úterý 18. listopadu 2014

Kontrolní EEG - celý poblitý

     Vyjeli jsme do Brna na kotrolní EEG tak, abychom tam měli aspoň 30 minut rezervu. U nemocnice v Černých polích už bylo jasné, že ji budeme potřebovat. Onyxáček to nevydržel než tatínek najde místo na zaparkování a poblil se. Já se to snažila chytat do rukou, ale bylo toho prostě přespříliš. Manžel hned zastavil, nejradši by nás seřval všechny dva. Ale naštěstí to nebylo první blití v tomhle autě, tak se snažil aspoň trochu fungovat, zatímco já jsem si myla ruce v kaluži, otírala Onyho a snažila se vymyslet, co na to dítě vlastně navlečeme. Mikina letěla i s šátkem do kufru auta a vytáhla jsem jeho zimní bundu a dala mu ji - takže mu stačilo tričko. Ale kalhoty jsem náhradní neměla, musel jí v poblitých. No jít... on se snažil držet nohy co nejdál od sebe a natažené, takže šel velmi zvláštně.

         Žádala jsem svého muže o konstruktivní řešení situace, ten je spráskl ruce a řekl, že do auta v tomhle stavu a na poblitou sedačku jít stejně nemůže a že máme do nemocnice dojít pěšky. S těmito slovy nasedl do auta a odjel. Domnívala jsem se, že jde hledat místo na parkování. My jsme se tedy pěšky v dešti s Onyho roztodivnou chůzí vypravili ke vchodu nemocnice. Ještě jsme si udělali teda malou zastávku na čurání u mikrobusu Hare Kiršna a pak už jsme se dobelhali až k hlavnímu vstupu. Měli jsme 10 minut. Rozhodla jsem se, že na manžela se čekat nebude a šla jsem nás nahlásit. 
        Onyxáček byl kupodivu nějak moc hodný. Neutíkal, stál tam, kam jsem ho postavila, seděl tam, kam jsem ho posadila. Zřejmě pochopil vážnost situace. Od registrace jsme vyjeli do čtvrtého patra a potkali sestřičku z EEG na chodbě. Pamatovala si nás z pobytu na lůžkovém oddělení a hned nás vzala na EEG.
       Takže jsme do místnosti s dvěma EEG přístroji vstoupili s poblitými Onyho kalhotami a já s neumytýma jen v kaluži očváchnutýma rukama. Vysvětlila jsem situaci, požádala o umytí svých rukou. Ony sdělil s energií sobě vlastní sestřičkám, že jsme došli na čepičku a nechal si ji dát na hlavu. Byl fakt šikovný a nebo je vidět, že mu mozek líp funguje a umí zpracovat podněty. Ale při dávání gelu jen suše konstatoval, že to studí. Minule u toho dělal neuvěřitelné tiátry. Tentokrát se jen ujišťoval, že ho nebudeme píchat. 
        Poté po něm laborantka chtěla, aby zavřel očička. No zavřít zavřel, ale tak usilovně, že krčil čelo a měl zběsilý výraz v obličeji., Tahle grimasa samozřejmě dělala i strašné věci z EEG křivkami. Bylo tedy rozhodnuto, že budeme mít oči otevřené. Teprve teď mi to došlo... dívám se po místnosti, žádná televize, žádné hračky. Jen požadavek na mého čtyřletého syna, aby ležel klidně, nehýbal se, nezvedal ručičky, nehýbal hlavou, nekoulel očima,... Nechtějí toho trochu moc od hyperaktivního jedince???? Zdůrazňuji tedy sestřičce, že máme hyperaktivitu v papírech. Odpovědí mi je, že to v tom případě zvládá dost dobře, ale bylo by fajn, kdyby se nehýbal. 
       Sleduji svého nehýbajícího se syna, jak alespoň koulí očima, když mu zatrhneme i tohle, najednou se rozjedou křivky EEG jakoby v záchvat. Doprčic, co to je? To snad né. Já doma nic nepozorovala, mě přišel poslední dobou super. Jaktože ZÁCHVAT?!?!?! Zkoumám syna líp a všímám si, že za zavřenými ústy cvaká zubama. Ptám se:"Ty cvakáš zubama?" a vidím Onyho lyšácký výraz, kdy mi sděluje, že ANO. Já myslela, že mě odvezou. Požádala jsem ho, ať to nedělá. Souhlasil, začal raději kroutit nohama, což při snímání mozkové aktivity tolik nevadí a křivky se uklidnily. 
             Byli jsme také vyzváni, aby, pokud možno, 3 minuty foukal. Byla jsem docela ráda, když mi po minutě laborantka řekla, že je přece jenom malý a že oba můžeme přestat hyperventilovat. Jelikož já mu celou dobu v tomto počínání dělala kouče a možná ještě tak minutku a zřejmě bych omdlela. To, že při blikání světýlka přímo na něj do toho čuměl jak zfetovaný, mi vůbec nevadilo, jen když se křivky elektrod nezměnily v epi záchvat.
             Nakonec jsme byli po 20 minutách propuštěni, rozloučili jsme se a šli shánět našeho tatínka. Když jsme se mu dovolali na mobil, dostihli jsme ho už kousek od nemocnice. On poté, co nás poblité opustil kousek od vchodu do nemocnice, jel koupit do Vaňkovky pro Onyho nové kalhoty.
           Všichni jsme se tedy v nemocnici radostně shledali, Onymu vyměnili kalhoty, vydali se zpátky k autu a dítě posadili do již lehce uschlé autosedačky. Obětovala jsem část svých svršků (čti šátek z krku) a vystlala jsem autosedačku, aby neseděl přímo na tom znečištěném, i když už částečně uschlém. Michodem doma to stejně všechno letělo do pračky.



Co říci závěrem? Výsledky se dozvíme za týden. Věřím, že pan doktor, který bude záznam číst, bude shovívavý a chápe, že čtyřleťák prostě nebude poslouchat rozkazy a nebude v klidu. Pro příště vím, že kňourání v obličeji bílého dítěte není jen tak, je potřeba ho správně vyhodnotit a lépe předejít případným škodám a znečištěním. Ať už na Onyho oblečení, mých rukou nebo interiéru vozu. Také je vhodně sebou vzít náhradní oblečení, které jsem doposud pro čtyřleťáka už nevozila., I když... tohle je dobrý způsoby,jak může manžel bez remcání pořídit nové oblečení pro syna. Je pravda, že z těch poblitých kalhot už začal vyrůstat. :-P